Pro velký filmový svět se talentovaný kouzelník Christopher Nolan vyloupl svým nezapomenutelným „Mementem“, kterým určitě způsobil zauzlení mysli mnohým nepřipraveným divákům. Následující „Insomnie“ mohla pouze sotva zanechat tak hlubokou brázdu v paměti, přesto nabídla velmi slušný a atmosférou tepající zážitek. Skutečný křest ohněm showbyznysu nastal, když se Nolan ujal role porodní báby filmového Batmana a netopýřího muže odrodil na stříbrném plátně v brilantním komiksáku „Batman začíná“. Od tohoto zlomu nemůže být pochyb o tom, že máme co do činění s režisérem neobyčejně šikovným a tvárným i pro mainstreamovou kinematografii. Poslední zápis v jeho filmografii, mysteriózní thriller „The Prestige“, možná nenadchl kritiky, nicméně své diváky si našel. Pročež vejděme do ornamentálního a baldachýnem vystlaného sálu divadla 19. století, usedněme do rudým sametem potažených křesel a oddejme se kouzlení Christophera Nolana. Jaké dojmy v nás asi jeho produkce zanechá?
Příslib… aneb napětí v sále
„The Prestige“ slibuje velký divácký zážitek nejen jménem režiséra, ale i obsazením a příběhem. Těžko hledat atraktivnější oblast umělecké činnosti, než je iluzionizmus, to zvláštní skloubení herecké performance a precizního světa techniky, které nás má přivést v dětský úžas, ozvláštnit racionální svět, jehož jsme produkty a jež je naším produktem. Z tohoto hlediska je Nolanova novinka opravdu atraktivním objektem, který vábí snad každou svojí složkou. Příběh je vlastně pozoruhodně jednoduchý: staví proti sobě dva muže – nevyrovnaného a neuvěřitelně talentovaného kouzelníka Alfreda Bordena vulgo Profesora a ctižádostivého (a o poznání průměrnějšího) Roberta Angiera vulgo Velkého Dantona. Jejich zprvu neutrální vztahy rozdělí tragická smrt Robertovy ženy, na níž má Albert svůj díl viny a neutuchající touha po prestiži, která žene oba muže až na samou hranici obsese. Zápas o nejlepší trik, jasně podbarvený prvotní tragédií, pocit ukradeného života, neustálé balancování na hranici lži a pravdy, neschopnost přestat s triky i v reálném životě, ale i nejasná hranice světa magie a světa vědy... Vyhrocený souboj protikladů mezi individualitami i v nitru individualit samých. Sympaticky vícevrstevnatý scénář slibuje hlubší zážitek, větší možnost hry, práce s divákem, práce s příběhem...
Zvrat… aneb tajení dechu
Příběh nesmiřitelné rivality a posedlosti hraničící s šílenstvím by se dal dozajista vyprávět polopaticky, chronologicky s velkým množstvím vysvětlivek, ale nebyl by to Nolan, aby nepohrdl přehledností a po vzoru „Mementa“ neroztříštil příběh do fragmentů, které spolu velmi zajímavě komunikují a v různých kontextech si pohrávají s momentem očekávání (a tedy s příslibem). „The Prestige“ začíná střípkem zhruba z prostředku děje, pokračuje téměř samým koncem, obsahuje několik jemně matoucích retrospektiv a hlavně stále se měnící perspektivu vypravěče, která diváka uvádí do několika různých časoprostorových rovin. Režisér i scénárista se tak brání určité apatii, která by se mohla diváka během víceméně konverzačního jádra filmu zmocnit, neustále nahlodávají kontinuitu příběhové linky, naznačují, aby vzápětí náznak zvratem přivedli do jiného světla. Výtečně se tenhle defragmentační styl narace hodí ke vztahu dvou mužů, kteří se vlastně v aktuálním čase filmu (zasazeného svým úvodem do doby po Angierově tragické smrti) nemohou potkat. Jejich interakce probíhá čtením deníků toho druhého, divák je změnami perspektivy neustále tlačen do dalších a dalších twistů, které by chronologický postup dějem neumožnil. Zvraty fungují až na malé výjimky na výbornou a jejich timing je (chtělo by se napsat nolanovsky) precizní. Rychlými přechody z jednoho prostředí do druhého se zároveň obrušují hrany stereotypu, tempo filmu určují adrenalinové vsuvky s kouzelnickými produkcemi a hloubku příběhu dodávají komorní konverzační scény, které trochu příliš doslovně odhalují nitra obou hlavních protagonistů, podstatu jejich osobnosti i jejich smyslu života. Christopher Nolan dobře pracuje s tajemstvím, stále lze cítit, že něco nesedí, něco je jinak, něco uniká jak vám, tak hlavním hrdinům a osobně jsem se sotva kdy přistihl při těkání, byť jedním dechem musím dodat: málokdy jsem se cítil absolutně vtažen do kouzelnické produkce pánů tvůrců. Jakoby promyšlený způsob vyprávění měl v sobě kus studené distance... až profesorské. Přitom zdaleka není tak komplexní a dotažený jako v „Mementu“.
The Prestige… aneb výbuch euforie?
Každé kouzlo závisí na své poslední části, které sami kouzelníci říkají prestige. Bez ní je neúplné, nezavršené, neuspokojivé. Dvě hodiny vrší Nolan hádanky, hraje s vnímající myslí, užívá promyšlených triků, aby svedl diváka z cesty, ale zároveň mu umožnil kdykoli se na ní vrátit. Vyvrcholením jeho produkce však bohužel není samotné vyvrcholení filmu. Vyvrcholením „The Prestige“ jsou spíše dílčí momenty jako postavy Nikoly Tesly a jeho pomocníka Alleyho (zjevnou paralelu kouzelnickým rivalům tvoří kouzlící vědci Tesla a Edison, kteří jsou také hnáni podivným šílenstvím všech tvůrců nemožného), okamžik, kdy si Angier může konečně vychutnat úspěch svého grandiózního triku, působivá hudba Davida Julyana, variabilní kamera Wallyho Pfistera a především: herecké výkony. Z mého pohledu Hugh Jackman především díky vděčnější postavě Angiera předběhl rivala Christiana Balea širším rejstříkem poloh a větší mírou extravagance. Uklidňující střed ve válce individualit tvoří Michael Caine, který v roli mentora a opatrovníka příliš nevybočil z kolejí batmanovského komorníka Alfreda (rozuměj: je kouzelný a charismatický). Nemohu nezmínit rozkošnou křehulku Scarlett Johansson a báječné duo Tesla-Alley ve výběrovém dárkovém balení pánů Bowieho a Serkise. Pokud něco, pak tváře herců a jejich interakce dělají z „The Prestige“ podmanivou záležitost a vnášejí do světa filmu obrovskou šťávu a grácii. Jenže tohle není pravá „prestige“ Nolanova kouzla, ta samozřejmě musí následovat poté, co se dovrší zvraty a je třeba kouzlo grandiózně zakončit. Bohužel, tady tvůrci selhávají. Ne fatálně, přesto znatelně. Je znát, že Nolan uvízl v pasti komerce a tak poté, co provede zábavné a provokativní kouzlo, musí ho složku po složce vysvětlit a... dokonale zbavit vší magie. Namísto zmatení a zoufale tepající mysli „tak jak to teda vlastně bylo...“, které přineslo „Memento“, nabízí „The Prestige“ nadmíru doslovné a didaktické finále, v němž není místo pro tajemství a které vás rozhodně nepřinutí jít na film ještě jednou a znovu lačně lapat indície. Je to obrovská škoda, protože potenciálně dráždivou nedořečenost nahrazuje anekdotický závěr ve stylu „Šestého smyslu“. A tak místo abych opouštěl kino zcela bez dechu, s pocitem výborného kouzelnického čísla filmařského, odcházel jsem pouze jako spokojený divák, který viděl chytrý a dovedně natočený thriller. Posvátné nadšení tak nahrazuje pouhé racionální uspokojení. Myslím, že jste v klobouku měl mnohem vyšší kartu, Mr. Nolan...